15. února 2011 v 16:30 | Áža
Tohle, psala moje mamka, ale newím kdy...:
Přinesli nám ji místní fotbalisti v nějakým starým praporu nebo něčem takovým.... Manžel provozoval útulek a tak mu ji přinesli, že ji našli u hřiště. Byla strašně dobitá, ani chodit nemohla... měla přeraženou čelist, zlomený žebra, asi i pánev, ocas... vůbec nikdy asi nebyla venku - když se pohnul strom nebo okolo ní projelo kolo, mohla se strachy zbláznit... čůrala a kadila jen uvnitř - vlezla si do koutku a tam to udělala, vůbec nevěděla, že se kvůli tomu chodí ven... Byla ztýraná fyzicky, ale to se zahojilo celkem rychle. Horší byly ty psychické následky, těch se za 11 let, co ji máme, úplně nezbavila.. trochu ano, ale musíme s ní zacházet jak s malovaným vajíčkem :-)
Měli jsme na tom útulku asi tak 300 psů (během x let), jednoho jsme museli utratit, 3 umřeli sami a tuhle jsme si nechali doma. Těm 295 jsme našli majitele nebo nové rodiny... Ale tuto bychom původnímu majiteli nedali a novému jsme si ji netroufali dát, protože jsme veděli, že to nebude nijak jednoduché.... bála se chodit po ulici - třeba starých lidí s holí, nebo naopak omladiny - když někdo udělal rychlý pohyb, skočil a tak, strašně jí vadily třeba rozevláté "skejťácké" kalhoty..... takže jsme si ji nechali pro sebe.... počítali jsme s tím, že ji možná budeme muset utratit, ale naštěstí se z toho vykřesala a je docela dobrá... ale teď už je na tom dost špatně.... padá jí zadek, jak měla to zranění pánve, tak se to po těch letech začíná ozývat.. a k tomu nějaká ta stařecká artritida.... dělá jí potíže vstát z pelechu a tak.
Velice často udělá potžebu pod sebe - ale vůbec o tom neví... třeba se i zvedne, ale "s údivem" kouká za sebe "kdo jí tam nadělal"....
Bohužel teď Bellu (já jsem jí často říkala "Bedlo" nebo taky "Beruško") už nemáme 27.8.2010 jsme jí museli nechat utratit byla na tom hodně špatně. Ten den pro mě byl štastný, ale zíroveň horzný, protože jsem začala chodit s úžasným klukem, ale přitom jsme museli nechat utratit "Berušku"... Bella semnou vyrústala od dětství, byla jsem na ní zvyklá a byla to pro mě hrozná rána. Ten večer jsem byla u nás (v Horažďovicích) na tkz. Panské zahradě a nebýt toho, že tam semnou bylo plno velice dobrýh přátel, složila bych se tam... Děkuji hlavně Rendě a dalším.
hezký příběh ale smutný konec. Všechno hezké ale někdy skončí.